Život je boj, který můžeme prohrát!

Setkáme se v příštím životě

20. října 2007 v 20:24 | Niky |  Jednodílné
SETKÁME SE V PŘÍŠTÍM ŽIVOTĚ
Seděla sem s očima vytřeštěnýma do prázdna… byla bych ráda, kdybych tu radši nebyla…v ruce jsem svírala zmuchlaný papírek s načmáraným vzkazem…celej Tom…přes všechnu bolest jsem se musela usmát aspoň v podvědomí…trochu flákač, ale když si něco zamanul tak si za tím šel…nechápu, co se mu najednou stalo? Byl z toho všeho už tak slabý?? Bylo toho na něj už moc?? Nedokázala jsem si vysvětlit těch 5 slov co stála na papírku: SETKÁME SE V PŘÍŠTÍM ŽIVOTĚ! Od té doby,co mě včera naposled políbil o něm nikdo neslyšel…nikdo ho neviděl ani zmínka o jeho existenci…jenom tento papírek jsem našla přede dveřmi…nebyla jsem schopna se pohnout, tudíž sem se jej nemohla vydat hledat sama…Zavřela jsem oči. Hlavou mi probíhaly celé uplynulé 2 měsíce…Tenkrát v cukrárně jsme se náhodou seznámili a byli jsme si tak blízcí už od první chvíle, co jsme se navzájem spatřili…za celých svých 16 let jsem nepoznala takového člověka. Učil mě hrát na kytaru, společně jsme provokovali Billa a společně jsme byli opravdu silní…nejsem si ani jistá co mezi námi vlastně bylo přátelství? určitě…láska? taky …. asi se to míchalo dohromady, ale takové vztahy jsou nejkrásnější…proud mých myšlenek přerušila písnička, kterou vyhrával můj mobil…komm und rette mich…..
"Bille?"
"Ahoj." Řekl hlas na druhým konci…takovýho Billa já neznám…i když jsme ho provokovali a podobně nikdy se neurazil, ale začal se krásně smát…teď zněl jeho hlas prázdně, neskutečně smutně…věděla jsem co to znamená a okamžitě mi vhrkli do očí slzy…to nemůže být pravda…nemůžu Toma ztratit to bych nepřežila. Ne prosím NE……………
"Kde jsi?" tato otázka stačila…
"Jsem v nemocnici- přijeď prosím co nejrychleji…Tom ještě žije ale nedávají mu naději….myslel jsem že by si ho ještě chtěla vidět………….."
"Budu tam za vteřinu……..pá"
Vyhrkla jsem to strašně rychle…možná mi Bill ani nerozuměl, ale teď mi to bylo docela jedno… Z očí mi valily proudy slz a skoro jsem neviděla na cestu…bydleli jsme asi jen 200 metrů od nemocnice…měla jsem v tomto štěstí…delší dobu bych nevydržela………..i přesto že sem nic neviděla jsem se rozběhla…..narážela jsem do lidí na ulici….nechápavě se za mnou ohlíželi, ale mě to bylo jedno….záleželo mi na jediném…musí žít……prosila jsem o pomoc snad všechny svaté…sice nejsem věřící, ale jestli bůh opravdu existuje - musí vidět, jak trpím…..myslela jsem na Billa ….cítí se určitě stejně……..jen aby do té doby neudělal nějakou hloupost……….naštěstí už jsem byla u nemocnice….vběhla jsem dovnitř a zeptala se procházející ženy v lékařské uniformě…bylo mi fuk kdo je to ……potřebovala jsem se dostat co nejdřív za Billem a hlavně za Tomem…….měla jsem štěstí….popsala mi cestu a já jsem se dala znovu do běhu…….několikrát jsem si přišlápla tkaničky a málem jsem spadla…ve spěchu jsem si ani nestihla zavázat…vyběhla jsem zpoza rohu a uviděla Billa jak stojí u okna nepřítomně hledí do prázdna……….celá udýchaná jsem k němu přiběhla a začala se ho vyptávat, ale jakoby mě vůbec nevnímal……jemně jsem s ním zatřásla….konečně se vzpamatoval…
"Tom………….t..o..m…..je…mrt….." zlomil se mu hlas a z očí se mu začali valit vodopády slz……nevěřila jsem tomu……nebo jsem tomu spíš nechtěla věřit…doufala jsem že se stane zázrak a Tom bude jako dřív veselý a trochu přidrzlý…..ale hodný……to ne…… prosíííííííím …..začala jsem ztrácet rovnováhu ……..zatočila se mi hlava a skrz černo před očima jsem vůbec nic neviděla….zdálo se mi že padám do hluboké propasti…………….najednou jsem ucítila jakoby štiplavé dotyky na tvářích…..zamrkala jsem a spatřila nad sebou Billa
" jsi v pořádku???? Najednou jsi začala padat……….ještě že jsem tě chytil jinak by si spadla na hranu topení….." Byl tak hodný…..
"zamotala se mi hlava…..už je to v pořádku….díky.."
"promiň za ten průplesk…byla si úplně mimo…."
"to je dobrý……můžeme Toma ještě vidět…"
Přikývl a dodal:
"nevěděl jsem jestli bys chtěla…."
"jdeme…." Zavelela jsem…..z jakýchsi dveří před náma se vynořil doktor a mířil si to přímo k nám…….
" je nám to moc líto, ale pacient podlehl…měl roztříštěnou lebku…zřejmě nešlo o sebevraždu…..policie ihned zahájila vyšetřování…..a na jeho oblečení našli stopy krve která mu nepatřila…na případu se ještě pracuje…jestli chcete vidět zesnulého pojďte se mnou…"
Nečekal na odpověď, otočil se na podpatku a zamířil si to zpět do těch dveří….během jeho proslovu jsme se s Billem nezmohli ani na slovo…jenom jsem ucítila jak se mě Bill chytnul……vydali jsme se tedy za doktorem…….hlavou mi běhali myšlenky jako koně na závodní dráze….kdo?? a co ten lístek, někdo ho donutil aby to napsal??? A hlavně PROČ??? Nevěděla jsem, kde jsem ještě vzala slzy, ale opět se mi začali kutálet po tvářích………..Co mám dělat????
By NIKOL
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Jaký je váš názor na tuto povídku

Krásnáá, opravdu smutné :(
Nic moc

Komentáře

1 Lucinka:) Lucinka:) | Web | 21. října 2007 v 8:26 | Reagovat

Ahojky!Můžeš si vyzvednout diplomek za Bleskovku!:)

A napadlo mě jestli by ses nechtěla spřátelit???????:)

2 Black_Rose Black_Rose | Web | 23. října 2007 v 17:18 | Reagovat

ahoj. máš u mňa diplom a napiš mi či sa ti páči

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama