Život je boj, který můžeme prohrát!

Z pekla do ráje - 1.díl

26. října 2007 v 11:11 | Nikol |  Z pekla do ráje
-To si snad ze mě děláš srandu, ne?-, zařvu rozhořčeně do telefonu, -Co? Já tě vůbec neslyším, tady je hrozně moc lidí! A nemůžeš jet na to vyšetření jindy? Kruci! Už jsem s tím počítala. No, co se dá dělat…-
-Vážně ten doktor má jindy moc plno, ale půjdeme v úterý slibuju.- ujišťuje mě má nejlepší kamarádka Nina.
-Dobře, musím končit. Pá.-
-Zdar. A fakt promiň.-
No to je senzace. Tolik jsem se těšila, jak zítra půjdeme spolu sem, na pouť, a takhle budu muset počkat až do úterý. A navíc první den školy budu trčet ve třídě sama. Co se dá dělat.
"Co je? Co říkala Nina?" ptá se mě Andrea, moje kamarádka z tanečního klubu.
"Nemůže s námi zítra jít, jede k doktorovi, prý má jindy plno."
"To je škoda." Zalituje i Andrea a vydáme se společně domů. Je sice teprve sedm, ale zítra je první den školy a já si potřebuju umýt vlasy a udělat manikúru a …a …a… Chci toho stihnou ještě hodně. Musím totiž vypadat jako vždy nejlíp. A zvlášť po prázdninách. Když se lidé dlouho nevidí, snadněji si všimnou všech změn. A proč by neměly být všecky změny k lepšímu, že ano? Povídám si s Andreou, ale zanedlouho se naše cesty rozdělí. Rozloučíme se a dál pokračujeme každá sama. Navzdory tomu, že už je září, tak je zvyklé teplo. V krátké mini a tmavě červeném topu, který báječně kontrastuje s mými blond vlasy, je mi stejně vedro. Ohlédnu se. Zdá se mi to nebo ten brýlatej chlápek jde za mnou už od té doby, co jsem se rozloučila s Andreou? Všiml si mého pohledu a usmál se. Nevypadá jako uchyl… Usměju se tedy na něj taky, což mylně pochopí jako svolení ke konverzaci.
"To je dneska ale vedro, že?" optá se.
"Neskutečný." Prohodím a otočím se. Další pozornost mu nehodlám věnovat.
"Není ale takový vedro, aby nemohlo být ještě větší, že?" řekne a zazubí se.
Povytáhnu obočí. A dvojsmyslnou narážku ignoruju. Chlápek má ale výdrž a nevzdává se.
"A co byste řekla na to, kdybych vás někam pozval?"
"Řekla bych: Nemám čas. Mám už program."
"Víš co," zhrubne mu hlas a začne mi tykat, "já nejsem zvyklej na odmítání!" Skočí po mně a povalí mě do trávy vedle okrasného keříku. Leknu se. Panebože. Co budu dělat? To je vážně nějakej uchyl!!!
"Vodprejskni a nech mě bejt!" zaječím, když se po mně začne sápat.
"To víš že jo, kotě. Já vím, že mě chceš." Řekne uchylácky a prudkým pohybem mi chce strhnout tričko. Nepovedený pokus skončí 'pouhým' roztržením. V náhlém pudu sebeobrany začnu kopat nohama a částečně se mi uleví, když moje noha trefí přesně do černého. Zaúpí bolestí, ale nepustí mě. Můj přesný kop jej ale vyvedl lehce z rovnováhy, tudíž mi umožnil pohybovat hlavou. Využiji toho a kousnu ho vší silou do zápěstí. Ruka mu bolestí vystřelí. Uvolní tedy i moji ruku. Rozhodnu se nevzdát a právě uvolněnou rukou mu vrazím facku. Rozzuří se. Tohle už je na něj moc. Facku mi oplatí, ale pětkrát silnější. Zaúpím. Hlava mi nehorázně třeští, ale stále si nehodlám připustit, že by tomu odpornému hnusákovi měl vyjít jeho úmysl. Kroutím se. Částečně bolestí a částečně se tím snažím uvolnit jeho sevření. Ne že by mi to nějak extra pomáhalo, ale aspoň mu stěžuji situaci. Bojujeme spolu do té doby, než nás zpozoruje nějaký pejskař, který si vyšel se svým voříškem na procházku parkem.
"Pomoooooooooooooooooc!" zařvu.
"Drž hubu, ty krávo!" řekne mi výhružně a zacpe mi pusu kusem mého trička, které roztrhal na kousky. Jeho surovost s jakou mi nacpal tričko do pusy a s jakou na mě šahá, ve mně náhle vyvolají vlnu odporu. Nevydržím to a pozvracím se. Přes tričko v mé puse jde velice obtížně zvracet, a tak se začnu dusit vlastními zvratky. Uchylák si znechuceně odplivne a uvolní sevření. Zvedne se.
"Čubko." Uleví si a poklusem se ztratí v křoví.
Pejskař, který celou situaci sledoval, už přestane otálet a běží mi na pomoc.
"Slečno, co se stalo? Co je vám?"
Jeho slova vnímám už jen z velké dálky. Všechno se točí. Moje hlava. Bolí. Uchylák. Panebože, Nino, pomoz mi.
Bílá, bílá, bílá, bílá, bílá. Otevřu jedno oko, protože v tom druhém mě palčivě bodá.
"Díkybohu, Nelinko! Já jsem už myslela, že se neprobudíš!" vidím mamku, jak nad mojí postelí běduje.
"Mno tak špatně na tom slečna není. Má obrovské štěstí, že ke znásilnění vlastně vůbec nedošlo. Podlitiny se zahojí hnedle. A z hlediska psychického vám můžeme nabídnout odbornou pomoc doktorky Mašlíkové," promlouvá k našim seladonský panák v bílém plášti - doktor určitě, "Slečna Nela byla podrobena vyšetřením a všechny jsou z hlediska nálezu negativní. Jen si ji tu necháme přes noc na pozorování a hned ráno si pro ni můžete přijet. Řekněme okolo 8 hodiny."
"Ano, děkujeme vám." Odpoví otec neosobně.
"Návštěvy končí za půl hodiny. Nashledanou." Dodá doktor. A odporoučí se.
"Naschle."
"Jak kdybych ti to neříkal. Chodíš furt v topech pod prsa, břicho ti leze a o sukni ani nemluvím! Pak se divíš, co?" vyjede na mě otec, jenom co se za doktorem zaprásknou dveře. Chci něco namítnout, ale máma mě přeběhne,
"No tak, Karle, kroť se."
Unaveně se položím zpět na lůžko. Tohle je snad zlý sen. Prohodím k rodičům:
"Jsem hodně unavená. Přijeďte pro mě zítra, prosím, co nejdřív."
"Jistě. To je jen samé přivez a odvez a zařiď a zaplať, co?", pokračuje ve výčitkách otec, "Kdyby tě to náhodou zajímalo, tak zítra mám důležité jednání. Tam prostě být musím. Nejdřív pro tebe můžu přijet ve dvanáct."
"Víš, drahoušku, že já řídit neumím." Připomene mi mamka její abnormální zaostalost.
"Já si to zařídím sama. Teď už prosím jděte, chce se mi spát."
"To by mě zajímalo, jak!" řekne zlomyslně otec a bez pozdravu opustí můj dočasný pokoj.
"Zavolej mi Nelinko. Pá."
Jak nesnáším to tátovo věčné nadávání a matčinu rádoby přecitlivělost. Z posledních sil se natáhnu k nočnímu stolku. Mobil - má záchrana. Vytočím známé číslo a po jediném zazvonění se ozve nejmilejší hlas na světě.
"Ahoj, zlato, co tak pozdě? Stalo se něco?"
"Ninóóóóóóóóóóóóóó, pomoz."
BY NIKOL
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Lucineška Lucineška | Web | 26. října 2007 v 20:34 | Reagovat

Ahojíček!Takže se s tebou strááášně mocinky ráda spřátelím!!!!Tak už si tě píšu do oblíbených!:)

2 Lucineška Lucineška | Web | 26. října 2007 v 20:56 | Reagovat

A ještě máš u mě něco za spřátelení...snad se ti to líbí:)

3 Adulka Adulka | 22. května 2008 v 16:44 | Reagovat

Já to nečetla na takové románky jestli to románek teda je nemám moc náladu.Myslím si že tvůj blog by mohl být vystavený na jedné soutěži jestli o to máš zájem?Jestli ano tak se ozvi na blog který už jsem ti pslala v ňejakém jiném článku.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama