Život je boj, který můžeme prohrát!

Z pekla do ráje - 2.díl

6. listopadu 2007 v 12:36 |  Z pekla do ráje
Z pekla do ráje 2.
Niny mamka mě vyzvedla v nemocnici přesně v osm hodin, jak stanovil doktor.
"Chceš hodit domů nebo se stavíš na snídani u nás?" zeptala se mile.
"Myslím, že chci být sama, ale děkuju."
"Ano, chápu. Ale můžeš přijít kdykoliv, vždyť víš…"
Jak já závidím Nině její rodiče. Vždycky jí chápou a může jim říct cokoliv. Vyslechnou jí a poví jí na to svůj názor, ať souhlasný či ne, rozhodnutí však nechají na ní. Nic jí nenařizují a jakou mají doma pohodu a klid. Copak u nás! Škoda mluvit. Otec je tak samolibý a rozkazovačný až hrůza. Taký má sklon obviňovat mě ze všeho, co se stane i nestane. Připadá mi jako pastýř a mamka je jako jeho ovce. Pastýř kývne a ovce zabečí podle toho, jak chce. Máma nikdy nemá vlastní názor, aby nedělala doma peklo, tak radši kývá. Ale ještě si asi nestačila všimnout, že to peklo je tam stejně.
"Děkuju, jste hodná, že jste se obtěžovala pro mě zajet, když máte práci." Poděkuji zdvořile Ninině mámě a opustím jejich naleštěné autíčko. Zatroubí na pozdrav a odfrčí. Modlím se, aby doma nikdo nebyl. Mám štěstí. Vyčerpaně padnu na svoji postel a usnu v minutě, ačkoliv jsem spala celou noc. Teď se však budím každou půl hodinu zpocená.
"Pojď sem, kotě."
Neeeeee, já nechci, nechci, nechci a nechci. Přesto však jdu. Srdce mi tepe i v konečcích prstů. Dívám se zhnuseně do tváře obrýleného pána a krok po kroku přistupuji k němu.
"Tak ty se na mě budeš takto dívat?" řekne tátovým hlasem a napřáhne ruku, která se za malý okamžik dotkne mé tváře. Na roztřesených nohou neudržím balanc a padáááááááááám………
Prudce otevřu oči. Jsem celá zpocená. Pomalu se posadím. Myslím, že pro dnešek mám spánku plné zuby. Spustím nohy z postele a pomaličku se vydám k zrcadlu, které visí na protější zdi. Na zápěstích zůstala 'památka' po surovém držení neznámého násilníka. Oko a tvář jsou napuchlé od surové facky, ale naštěstí jen napuchlé, žádná barevná ozdoba… To se nedá říct o nohou. Ty jsou 'ozdobeny' doslova do zásoby. A přirozeně zlaté vlasy jsou slepené a rozcuchané. To jsi to dopadla. Proč já? Proč si z těch milionů dívek vybral zrovna mě? Proč já? Proč jsem se nemohla narodit jako Nina? Ve skvělé, pohodové rodině? Proč já? Proč nemůžu mít rodinu jako každý - babičky, dědečky, strýce, tety, …? Všichni jsou mrtví nebo se ani nenarodili. Proč já? Proč musím mít tak těžký život? Kde mám brát pořád energii na věčné překonávání, když žádnou nepřijímám? Nelituj se Nelo! Copak Nina není tvoje energie? Ano. Nina to je zlatíčko. Nina je moje světélko v zatemněném lese. Znechuceně se odvrátím od zrcadla a jdu do kuchyně. Měla bych něco sníst nejedla jsem od včerejšího oběda. To je pravda, ale vlastně ani nemám hlad. Nebo chuť? Oloupu si alespoň banán který visí z košíku. Jen co ucítím něco v puse, vzpomenu si na kus trička, které mi včera mělo bránit, abych nekřičela, a vyprsknu. Letím na záchod jako šílená. Vyhrknu ze sebe zbytek banánu a že by včerejší oběd??? To je strašné copak nebudu moct jíst do konce života? Vrátím se do kuchyně a uklidím rozkousaný banán. Další pokusy vzdám. Jdu raději do koupelny. Napustím si plnou vanu vody a přidám heřmánkovo-řebříčkovou pěnu, která má prý uklidňující účinky. Blaženě se ponořím do teploučké vody. Nevím, jak dlouho, tam nečinně ležím. Možná půl hodiny, ale možná že i 2 hodiny. Byt je stále prázdný a bez hlásku. To mám rodiče. Jejich dceru málem znásilní a navíc je sobota - nepracovní den. Dva pádné důvody proč být doma, však s mými rodiči zřejmě nic nedělají. Voda už je studená a mě rozklepe zima. Vypustím tedy vodu, ale opustit koupelnu nehodlám. Ještě si umyji vlasy a snažím se pomocí ledové vody, aby mi alespoň částečně splaskla napuchlá tvář. Ještě potřu všechny podlitiny zlatobýlovou mastí, a vydám se zpět do mého pokoje. Na bylinky věřím. I kosmetika z nich je výborná. Obléknu si květované lení šaty. Je opravdu teplo. Den jako stvořený k vycházce. Ale já přesto zůstanu doma. Ven mě nikdo nedostane. Popadnu rozházené věci a začnu je uklízet do skříně. Jak se tak probírám svým oblečením, napadá mě, že mám opravdu velmi chudý šatník. Pár triček, kalhoty, několik sukní a letní šaty… Jiné holky nosí každý den jiné oblečení a malují se krásnými líčidly. A já? Já na začátku roku vytloukám ze svých rodičů tisícovku na příspěvek do tanečního klubu a podle otce už z něj 'stále doluji prachy'. Můj pokoj taky zrovna není v nejlepším stavu. Ve stísněných prostorách se mačkají oprýskaná postel, poloprázdná skříň, piano, které má nejlepší léta za sebou, stůl a jedna židle, kterou si snad pamatuje i babička. Nic z toho by mi nevadilo, kdyby alespoň máma s tátou měli takové pochopení jako rodiče Niny. Máma s tátou pracují pořád, aby vydělali aspoň na nájem a jídlo. O nějaké dovolené si můžu nechat zdát. Kde bychom na to vzali? Při přemýšlení uklízím s takovou vervou, že se pokoj skoro třpytí. Otevřu okno a zahledím se ven. Naproti naší bytovce je čtvrť zazobanců. Krásné domky se zahradami a naleštěná auta stojící před nimi. To je pohled. Nakonec není špatné bydlet ve 4. patře. To je nejlepší výhled. Před jednou z bílých vilek zastavilo obrovské přepravní auto. Co se bude dít? Vystoupili dva značně namakaní chlápci. Otevřeli zadní část přepravního vozu a začali vynášet zřejmě kusy nábytku. Vše bylo zabalené do krabic, takže pouze odhaduji. Asi se konečně rozhodli nastěhovat se. Pamatuji si jak jsem sledovala stavbu. Klaply dveře a za okamžik jsem slyšela tátův hlas.
"Nelo! Snad si nemyslíš, že ty tvoje škrpále budu uklízet já!!!"
Smířeně jsem přivřela okno a poslušně si šla uklidit rozkopané boty.
"Ahoj tati."
"Kdo tě přivezl? Myslel jsem, že budeš ještě v nemocnici."
"Zavolala jsem Nině a její máma mě odvezla už ráno."
"Ty jsi otřesná Nelo! Kolikrát jsem ti říkal, jak se máš chovat!"
"Já jsem byla slušná," namítnu dotčeně, "ale ty bys pro mě přijel až teď a do té doby bych tam musela tvrdnout."
"No a co? Nemáš to jedno??"
"Ne." Řeknu potichoučku a sklopím hlavu.
"No tak tady nestůj a něco dělej! Přivezl jsem nákup. Uděláš oběd, protože se máma vrátí až pozdě."
"Ano."
Zase? Zase přijde pozdě?
"Jo a udělej mi kávu a přines ji do pracovny. A netvař se jak boží umučení. Ten chlap ti přece nic neudělal!"
Záleží na úhlu pohledu. Pokud se na to otec dívá takto… Povzdechnu a napustím do konvice vodu.
BY NIKOL
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Líbí se vám příběh Z pekla do ráje?

Ano 75% (15)
Ne 25% (5)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama