Život je boj, který můžeme prohrát!

Z pekla do ráje - 3.díl

9. listopadu 2007 v 19:32 | Nikol |  Z pekla do ráje
Z pekla do ráje 3.
Máma se vrátila v jedenáct hodin.
"Nelo, drahoušku, jak se máš?" řvala na mě už od dveří. Skvělé, konečně se mi dařilo usnout a teď zas budu muset dvě hodiny poslouchat mámino tlachání. Vtrhne do mého pokoje bez zaklepání.
"Neslyším žádnou odpověď!?"
"Hmm…možná to bude tím, že se snažím usnout a ty jsi mě probudila."
"Oh, to mi nemůžeš věnovat alespoň pár minut? Vždyť jsme se neviděli celý den. Nic o tobě nevím, jak se ti daří, a tebe obtěžuje věnovat mi několik minut?" oboří se na mě uraženě.
"Mohla jsi být doma celý den a místo toho někde štracháš! Normální lidi v noci spí!!!"
"Já nikde neštrachám! Vydělávám peníze, abychom měli z čeho žít, tak to pochop."
"Raději bych trpěla hlady než být celé dny sama doma a jen co se vy dva vrátíte, začnete na mě ječet nebo mi nadávat! Teď chci spát. Dobrou noc."
Beze slova se zvedne a odejde. Doufám, že si máma konečně uvědomí, že porodila dítě. Vím, že jiní by za to dali všechno, aby byli celé dny sami doma, ale pokud někdo jako já nezná nic jiného než samotu, tak už mu to začne opravdu vadit. Zdá se, že už můžu spát nerušeně…
"Pojď sem, kotě."
Neeeeee, já nechci, nechci, nechci a nechci. Přesto však jdu. Srdce mi tepe i v konečcích prstů. Dívám se zhnuseně do tváře obrýleného pána a krok po kroku přistupuji k němu.
"Tak ty se na mě budeš takto dívat?" řekne tátovým hlasem a napřáhne ruku, která se za malý okamžik dotkne mé tváře. Na roztřesených nohou neudržím balanc a padáááááááááám………
Prudce otevřu oči a vyděšeně se posadím. Budík ukazuje 7:30. Vstanu a jdu se napít. Byt je opět prázdný a tichý. Nakouknu do ložnice k rodičům. Postele jsou vzorně ustlané. Vrátím se do kuchyně a zdrceně se svezu na svou židli. Všimnu si lístku, který je položený na stole. Doufám, že vstaneš brzo. Skočíš koupit mouku, máslo, špagety, protlak, kečup, klobásu. Na oběd si udělej špagety a udělej i pro mne s maminkou. Budeme jíst večer. Ještě zalij kytky po celém bytě a v pracovně na stole leží jeden dopis, ten vezmeš a zaneseš ho panu Morávkovi (s ním pracuji). Dáš mu ho osobně do rukou, je to důležité. Jo, a nezapomeň vyluxovat v obýváku. Vrátíme se společně okolo 7 večer. Táta
Jak jinak halda příkazů a rodiče v práci. To je život. Ukrojím si kousek makového závinu a uvařím si kakao. Musím si osladit život. Noviny radši ani nečtu, stejně jsou plné špatných zpráv a v neděli navíc nechodí. V neděli jsou totiž všichni doma, spolu, a nahrazují rodině čas, který promrhali přes týden seděním v práci u kafe. Jenom naši pracují. Ach jooo. Konec vzdychání, myslím, že toho mám opravdu hodně na práci. Provedu ranní hygienu a opláchnu i špinavé nádoby a pustím se do luxování. Poté se nachytám, že urovnávám papíry na stole, skládám noviny a dělám spoustu dalších nesmyslných činností, jen abych oddálila čas mého odchodu z domu. A to chci být jako věčně zavřená tady? Rozzlobím se na sebe. Odhodlaně vykročím do pokoje, kde však znovu zaváhám při výběru oblečení. Pohledem ven zhodnotím, že je stále velké teplo. To je škoda. Vezmu si dlouhou modrou tuniku a tmavě modrou dlouhou sukni. K tomu si obuji sandálky a zaběhnu k tátovi do pracovny, kde seberu dopis a peníze ze stolu. Vyrazím, když se ručička blíží k deváté hodině. Kam nejprve? Asi k tomu Morávkovi, ať těžkej nákup netáhnu moc dlouho. Vezmu to milionářskou čtvrtí, abych si zvedla náladu pohledem na pěkné věci. U nového domu zase vykládají krabice s novým nábytkem a teď nesou dokonce i piáno. Dokonce celé křídlo. Z domu vyběhne dáma na lodičkách a s krásným drdolem. Něco vysvětluje stěhovákovi a potom mu do ruky strčí bankovky. Neuvědomím si, že jsem zůstala stát jak tvrdý y pár metrů od živého plotu. Když si to uvědomím, musím se začervenat. Stojím tu jak chudá příbuzná a těším se pohledem na luxus. Jak hloupé. Radši pokračuji v cestě ostřejším tempem a domky zazobaných právníků a podnikatelů už moc nevnímám. Mám štěstí a tátova spolupracovníka zastihnu před domem jak leští svou starou škodovku a dopis mu předám z co největší vzdálenosti a hned se omluvím, že spěchám. Páni. Já jsem směšná. Takhle to přece nejde. Je to ještě moc čerstvé, uklidňuji se. Na zpáteční cestě se stavím v obchodě a nakoupím vše, co mám napsané. Pozastavím se nad křehkými rakvičkami. Mňam. Taková dobrota, ale copak mohu utrácet tátovi peníze? Když už věčně není doma a pracuje, tak mu aspoň nebudu ubírat z jeho těžce vydělaných peněz. S velkým sebezapřením vrátím dobrotu na své místo a pospíším si zaplatit. Při východu se srazím s Ninou. Padneme si beze slova do náručí. Jedině ona ví, jak se cítím a dokáže mě pochopit. Počkám až nakoupí a společně se vydáme k nám. Nina se nabídla, že mi pomůže s vařením. Ve dvou to jde přeci lépe. Bavíme se a smějeme a já úplně zapomenu na všechny těžkosti. Vaření zvládneme poměrně rychle.
"Budu muset jít. Nechci, aby to máma musela ohřívat několikrát." řekne Nina.
"Jistě. Jen jdi a užívej si rodiny aspoň ty. Uvidíme se ve čtyři na tréninku."
"Jasně budu se těšit." rozzáří se a lípne mi pusu na tvář.
Opět osamím. Obědvám bleší porci špaget, ke kterým jsme udělaly salát. Jak zajímavé kolik života vnese do bytu jeden jediný člověk. Je půl druhé. Trénink začíná tedy až za dvě a půl hodiny… Sednu ke klavíru a rozložím své oblíbené noty. Je to hudba k Labutímu jezeru. Vždycky jsem milovala ty klavíristy, kteří doprovázeli baletky při vystoupeních i trénincích. Proto je Labutí jezero moje oblíbená skladba. Ponořím se do kláves a přestanu vnímat. Dokáži hrát celé dvě hodiny. V půl čtvrté mi zazvoní budík. Zaklapnu víko klavíru a i protivný budík. Musím si jej nastavit, abych se něčím tak nezaujala a nezmeškala trénink. Do batůžku poskládám sukýnku a top, přibalím latinky i standardní boty, ještě návleky, aby mi nebyla zima, pití - kvůli pitnému režimu a fit tyčinku pro energii. Nyní už neváhám při výběru oblečení a natáhnu si své jediné džíny a popadnu první tričko, které je navrchu komínku. Mikinu si ovážu kolem pasu a mobil zastrčím do kapsy. Můžu vyrazit…
BY NIKOL
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Líbí se vám příběh Z pekla do ráje?

Ano 75% (15)
Ne 25% (5)

Komentáře

1 Lucineška Lucineška | Web | 14. listopadu 2007 v 16:10 | Reagovat

Skwělá povídka!!:)

2 Lucineška Lucineška | Web | 18. listopadu 2007 v 12:07 | Reagovat

Máš u mě řetězáček!:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama