Život je boj, který můžeme prohrát!

Z pekla do ráje - 4. díl

17. prosince 2007 v 19:36 | Nikulka |  Z pekla do ráje
Z pekla do ráje 4.
"Ahoj." pozdravím všechny přítomné.
"Čau." Odpovídá mi jeden z našich instruktorů a taky pár dalších…
Hodím batůžek na lavičku a pohlédnu na hodinky za 10 minut čtyři hodiny. A Nina tu stále není. To je divné většinou tu bývá první. Tolik se těší, že vychází hodinu předem. Občas chodím s ní takhle brzy, ale dnes jsme se nedomluvily. No co. Asi přijde později. Převléknu se a poskládám si všechny věci. Za tohle se mi každý směje, ale já nemůžu za to. že jsem tak pořádná. Nemám ráda, když věci musím hledat. Opět pohlédnu na hodinky. Za minutu čtyři. To není možné, vždyť mi říkala, že přijde! Snad se jí nic nestalo! Vezmu lahvičku s pitím a zavřu skříňku. Ještě jednou se podívám na hodinky a pak ke dveřím. Nina stále v nedohlednu. Povzdechnu si a vydám se do sálu. Gugi už stojí u tyče a rozcvičuje se. Je to můj taneční partner. Výborně si rozumíme a na kontě už máme pár zlatých pohárů. Je opravdu fajn.
"Čau Gugi." Pozdravím ho.
"Ahoj Nelo! Mám pro tebe špatnou zprávu."
Ach ne. Tohle je k nevydržení.
"Jakou??"
"Víš," začne nerozhodně a přestane se natahovat. Postaví se přímo proti mně. "Máma dostalo pracovní místo v Praze. Budou jí platit fakt slušně. A tátova firma tam má také pobočku. Tak se rozhodli, že se tam přestěhujeme."
Vypoulím oči…
"Nesmíš se na mě zlobit Nelo, ale já za to opravdu nemůžu. Jsem si však jistý, že si najdeš jiné tanečníka, jsi šikovná a nebudeš mít problém."
"A to jsi tu naposled?" zeptám se zklamaně.
"Ano, chtějí tam být, co nejdřív."
"To je škoda. Šlo nám to. Ale chápu, že za to nemůžeš."
"Díky." Řekne a usměje se na mě. Poté se zas zavěsí na tyč.
Výborně, tak teď ještě ke všemu nemám s kým tancovat, kdyby tu byla Nina… Pohlédnu na hodinky. Už tu měla být 20 minut!
Rezignovaně se otočím k velkým zrcadlům a začnu se také rozcvičovat.
"Můžeme?" zeptá se Gugi, jestli už jsem roztahaná.
"Myslím, že ano."
Postavíme se do správného standardního postavení a čekáme na hudbu. Koutkem oka zpozoruji, že někdo stojí ve dveřích. A mám pocit, že sleduje právě nás. Konečně dorazila Nina pomyslím, ale přesvědčit se nemůžu, protože stojím zády ke dveřím. Hudba začne hrát. Gugi mi dá povel k tanci. Tančíme waltz. Při otočce pohlédnu letmo ke dveřím. Člověk, co tam stál, už tam není. Silou vůle se donutím dotancovat sestavu. Potom se Gugimu omluvím, že jsem si něco zapomněla v šatně a rozběhnu se. Vpadnu do šatny, ale na lavičce nesedí Nina, ale Andrea. Její oči se lesknou slzami.
"Andreo! Co se stalo, panebože?" vyvalím oči, protože jsem sebevědomou Andreu ještě neviděla plakat.
"Ne…Ne…Nelo…to je ..stra…strašné."
"A co? Co je strašné Andy?" zeptám se jemně a kleknu si před ni.
"Ni…Nina.."
Nenechám jí dopovědět ani půl slova…
"Co je s ní???" zakřičím skoro hystericky
Andrea se rozpláče úplně.
"Teď mi volala její má…máma, prej jí nebereš telefon, tak ti to mám říct. Ona byla v poledne u tebe, že?," nečeká na odpověď a pokračuje, "Jka šl…šla domů, tak ji srazilo auto."
Sedím proti ní a celá se třesu. Po tvářích se mi koulejí slzy jako obrovské hrachy.
"Je v nemocnici? Co se jí stalo?" snažím se dozvědět něco víc, ale to, co se mi odehrává v mysli, vyslovit nedokážu.
"Ne, není v nemocnici." Vysouká ze sebe Andrea, ale zdá se, že chce pokračovat, tak ji nepřerušuji. Ale má hlava je plná otázek. Není v nemocnici? Takže je v pořádku? Nebo snad…
"Je….ona je …je mrtvá, Nelo, už není, prostě byla mrtvá hned na místě, už nikdy tu nebude s náma a nikdy s náma nepůjde na pouť, nikdy už se nebude smát a nikdy…"
"TICHO!!!" zařvu s plných plic. To není možné…To není možné…. To není možné.. To přece nemůže být pravda.
Z jedné zavřené skříňky se rozezpívá mobil. Poznám svoji melodii.
Omámeně vstanu a otevřu svou skříňku číslo 29. Na displeji poblikává Nina-mamka.
Mám strach se dotknout tlačítka, aby snad ta otřesná pravda nebyla potvrzena. V roztřepaných rukách svírám mobil a civím na displej. Na co jako čekám??? Co když si ze mě Andrea vystřelila?? Zamáčknu zelené sluchátko a v tom se z telefonu ozvou nešťastné vzlyky.
NEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEE……….třeští v mé hlavě….
Mobil mi vypadne z ruky a rozletí se na několik dílků. Mrazivé vzlyky se náhle přestanou ozývat šatnou. Je zde hrobové ticho… jako v hrobě!!!!!! Cítím, jak se mi podlamují nohy a mé tělo ztrácí rovnováhu. Hlava se začne točit jako ve víru. Dokola, dokola dokola……
Omdlím.
BY NIKOL
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Líbí se vám příběh Z pekla do ráje?

Ano 75% (15)
Ne 25% (5)

Komentáře

1 Lucineška Lucineška | Web | 17. prosince 2007 v 19:54 | Reagovat

Kujuu za hlásek!až budeš potřebovat hlásnout,tak písni!!:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama