Život je boj, který můžeme prohrát!

Srpen 2008

Z pekla do ráje - 6.díl

5. srpna 2008 v 20:35 | Trix |  Z pekla do ráje
Z pekla do ráje 6.
Šourám se městem, hlavu sklopenou. Na tvářích mám zaschlé slzy. Nové nejsou. Došly. Teď už zbyla jenom příšerná díra. Cítím se tak strašně prázdná a opuštěná. Zabraná do svých bolestí se doštrachám k naší bytovce. Sotva otevřu dvře od bytu, už slyším, jak kdosi vystřelil z původní pozice a žene se ke mně. V dalším momentu mi přilítne facka a vzápětí druhá z druhé strany.
" Ty malej sobeckej bastarde. Přinejmenším 2 týdny můžeš zapomenout na nějaký flákání. Tohle si teda nezvykej holčičko. Ještě jednou ..."
"Tati?" přeruším vodopád výčitek zesláblým hlasem.
"Laskavě mě nepřerušuj. Já .."
"Nina je mrtvá..."
"A co jako s tím já mám dělat? Beztak tě furt jenom tahala ..."
"NINA JE MRTVÁ, SLYŠÍŠ? JAK TOHLE MŮŽEŠ ŘÍCT? COPAK NEMÁŠ TROCHU OBYČEJNÝHO LIDSKÝHO CITU?" neovládnu se řvu na otce jako zjednaná.
To přivolá mámu, která taky přijde do předsíně. Otec na mě zírá naprosto otřeseně, pak se napřáhne a vlepí mi další "oboustrannou" facku
"Drahoušku, už jsi tady. Měla jsem o tebe strach. No tak? Co se stalo? To ji nemůžeš nechat?"
"Když dovolíš, tak tvoje dcera si tu ze mě dělá jakýhosi hej počkej nebo koho.Je to drzej spratek a ..."
"Moje dcera? Snad je to i tvoje dcera, ne?"
"Tohle," znechuceně frkne směrem ke mně, "tohle nemůže být moje dcera."
"Chceš snad říct, že jsem děvka? Myslíš si, že tě podvádím? CO SI O SOBĚ DOPRDELE MYSLÍŠ?"
"NEŘVI NA MĚ LASKAVĚ. NEBÝT MĚ, TAK JSTE OBĚ NA ULICI. TVŮJ PLAT BY NÁS TEDA ROZHODNĚ NEUŽIVIL A UŽ VŮBEC NE TOHO ROZMAZLENÝ SPRATKA, KTEREJ FURT JEN TAHÁ SAMÝ PRACHY A PAK SE FLÁKÁ! BŮH VÍ JESTLI NEFETUJE!!!"
"C..Cože?" máma kouká vyjeveně a obrátí se ke mě s pohledem jako by poprvé ochutnala vodu z Marsu.
Znechuceně zavrtím hlavou. Nemohu brečet. Nejen že mi došly slzy, ale došly mi i slova. Vyzuju si boty a jdu do svého pokoje. Rodiče v hádce pokračují dokud se otec nevztekne a nevrazí i matce. Poté se oba dva uraženě zavřou každý do jiného pokoje.
Shodím batůžek na zem a demonstrativně prásknu dveřma od pokoje. Vzápětí přiletí otec.
"TOTO si nezvykej, myslím, že dneska už máš těch průšvihů přespříliš. A laskavě ukliď ten bordel," kývne hlavou k batohu na zemi, "doufám, že máš na zítra všecko připravený. Kdybys náhodou trpěla nějakou potřebou zítra zůstat doma, tak na to rychle zapomeň. Takových kamarádek ještě bude. A možná budou mít i trochu víc slušnosti a nebudou tě někde tahat po nocích."
Zaklápne razantně dveře na důkaz toho, že ON bouchat dveřmi smí. V návalu vzteku kopnu do batohu na zemi a shodím ze stolu všechno, co se na něm nachází. Pak vyčerpaně spadnu na postel a spustím vodopád nových slz.
"Nino, prosííííím..... neopouštěj mě....prosím...jak jsi to mohla udělat.."
Nespím celou noc, nejde to. Apaticky civím z okna několik hodin. V duši prázdno. Jako po válce. Boj však teprve začíná... Slyším jak otec i matka odcházejí do práce. Slyším taky přijíždějící náklaďák z protější snobské ulice. Opět vysednou dva bouchači a začnou vynášet další krabice a balíky. Odfrknu znechucením. Zazobanci, co oni ví o problémech. Tučný konto jim zajistí pohodu na celej život. A když....Jean zařídí...Zatřepu hlavou a otevřu dokořán okno. V závanu větru se zvedne prach v ulici a nafouká ho do pokoje. Zamračím se, ale okno nezavřu. To se teda vydařil první školní den. Obloha má barvu olova a těžké mraky se prohánějí nízko nad zemí. Vítr fučí a teplota nepřesáhne 20 stupňů.
odstoupím od okna a odvážím letmo mrknout do zrcadla. Špatnej nápad. Oči mám napuchlé od pláče a pod nimi se zřetelně vystupují tmavé kruhy. Tvář je bledá jako těsně pře smrtí. Na rukách i nohách se ještě zračí modřiny. Pročísnu své původně zlaté vlasy kartáčem. Dnes mají barvu spíš jako počůraná sláma. jdu do koupelny a zchladím tělo studenou sprchou. Ne spíš ledovou. S drkotajícími zuby vylezu z vany. Opuchliny trošku spadly. Sláva. aspoň něco. Zamířím k šatníku a natáhnu na sebe první, co mi padne do ruky - džíny a khaki tričko. Popadnu mobil a zastrčím ho do kapsy. Napadne mě, že bych měla něco sníst. Ale je mi jasné, že do sebe nedostanu ani sousto. Všechno vykonávám jako robot. Ale snažím se plně soustředit úplně na všechno, co udělám. Jen nemyslet na .... Oči se mi nanovo zalijí slzami. Zabouchnu dveře od bytu a vykročím do ulice. Lehce krápí. Zatraceně, jsem blbá, mohlo mi dojít, že se rozprší. Pohledem na mobil zjistím, že zpátky se vrátit nestihnu. Už takhle přijdu určitě pozdě. To se zas předvedu... První den. A to jsem chtěla zapůsobit, jak jsem přes prázdniny zkrásněla. Ironie osudu...Nakvašeně kopnu do prázdné krabičky od cigaret. Prasata...
BY NIKOL

Aukce blog ;)

3. srpna 2008 v 20:48 | Trixie |  ***OSTATNÍ***
Narazila jsem tuhle na skvělý blog, kde holky draží různé plakáty, časopisy a výstřižky. Určitě se mrkněte. Je to velmi levné