Život je boj, který můžeme prohrát!

Říjen 2008

Z pekla do ráje - 10. díl

31. října 2008 v 21:57 | Trixinka :) |  Z pekla do ráje
Z pekla do ráje 10.

Erik si klekne na kolena, nic neříká. Jen uchopí moji ruku do svých.
Může by tohle všechno pravda? Nezdá se mi náhodou nějakej hororovej sen? Co budu dělat? Nikoho nemám!
"Chceš, abych tam šel s tebou?"
"Ne, to se tě netýká. Nemusíš se obtěžovat." Odmítnu jeho zdvořilou nabídku. Zdá se však, že moji odpověď úplně nepochopil...!?
"Tak pojď, jít tam musíš."
(...)
"Pojď sem, kotě."
Neeeeee, já nechci, nechci, nechci a nechci. Přesto však jdu. Srdce mi tepe i v konečcích prstů. Dívám se zhnuseně do tváře obrýleného pána a krok po kroku přistupuji k němu.
"Tak ty se na mě budeš takto dívat?" řekne tátovým hlasem a napřáhne ruku, která se za malý okamžik dotkne mé tváře. Na roztřesených nohou neudržím balanc a padám do tmavého neznáma. Srdce mi buší až v krku, ale z hrdla se mi derou nesouvislé zoufalé výkřiky. "Táto, nedělej to néé. Mami... Nino! Nenechávej mě tu prosím!" ... ... ...
Prudce se posadím. Jsem úplně zpocená a světlo lampičky na stole mě oslepuje. Zamžourám.
"Nelinko. Křičela jsi. Zlý sen. Bude to dobrý." Mluví ke mně známý hlas Nininy mamky. Koho? Zamrkám. Ano! Tohle je přece máma Niny! Ale co tu dělá??? Tvářím se asi dost dutě, protože se pustí do vysvětlování.
"Poté co ti zavolala ten policajt, tak tě Erik dovedl na stanici, kde ti policisté pokládali různý otázky a pak jsi musela s nima jet do márnice, aby jsi potvrdila identifikaci těl," omluvně porkčí rameny, "nikdo jiný to udělat nemohl. Pak jsi omdlela. Erik našel v tvém mobilu poslední volané číslo, což bylo moje, a poprosil mě o pomoc. Ach, Nelinko. To je strašné...ale neměj strach všechno dobře dopadne!" zakončí svoje "vyprávění".
Shledávám, že si pamatuj dost málo. V hlavě mi pouze probleskují nejasné rozmazané obrázky. Erikova střapatá hlava. Tvář jakéhosi muže v uniformě. Propiska v mojí ruce. Bílá místnost se stolem, kde leží.... CO? Propuknu v pláč. Ninina mamka vyskočí a obejme mě. Brečím dlouho dokud znovu neusnu.

By Trixie :)

Pozn.: neporušujte autorské právo a nekopírujte bez zdroje http://povidek.blog.cz - by Trixie



Plyšáčci

27. října 2008 v 11:01 | Trixie |  Emo
Tak to je fááákt moc kouzelný :) :-*
Ahhhhhh....:D

What´s wrong?

27. října 2008 v 10:55 | Trixinka |  Básničky
Ze světa zanedlouho zmiznu
Prosím jeden elixír optimismu
Co to znemená být šťastný?
Má snad život být neslaný-nemastný?
Nevnímám krásy - není čas
Tady vracím! Můj život má zřejmě kaz!

by Trixinka :-*

Jak zvýšit návštěvnost na blogu :D hahaaaa

27. října 2008 v 10:46 | Trixie
heh...tak tohle mě vážně pobavilo :D kdo to vymyslel, ať se přihlásí :D

Jak zvýšit návštěvnost? Jednoduše, stačí jen když si toto zkopírujete a dáte na bloček....fakt to funguje, protože jsou tam slova, která lidičky nejčastějc vyhledévaj. Tak to zkuste!
Mám ráda, když naleznu blog, kde jsou nějaké MP3 download zdarma ,nebo MP3 download free. To potom stahuju různé skupiny, třeba Chinaski, Kryštof, Red Hot Chili Peppers, nebo zpěvačky, třeba Madonna, Avril Lavigne, Britney Spears, Hilary Duff a podobně. Mám ráda Harry Potter, a jsem zvědavá, jak se jmenuje sedmý díl Harry Potter a co na to Daniel Radcliffe, Emma Watson a Rupert Grint, teda Hermiona Granger a Ron Weasley. J. K. Rowling je skvělá spisovatelka. Nemám ráda pivo.Coca Cola. Santa Claus. Vánoce. Brigády. Eragon. Pán prstenů, Eliah Wood. Piráti z Karibiku, Orlando Bloom. Egypťan Sinuhet. Referáty na fyziku. Referáty na chemii. Čtenářský deník. Nokie, Samsung, MMS, mobily zadarmo. Pes. Kino. Čokoláda. Změřte si vaše IQ. ICQ. Malování na sklo. MP3 přehrávače zdarma. Nikdo mě nemá rád. Emo. Ementál. Brie. Bonifác. Hermelín. Servác, Pankrác. Jahodový koktejl. Tenis, Basketbal. Snowboard. Realismus.George Sandová. Mika Waltari. Tolkien. Suchý, Šlitr. Wilsonová. Berdych. Tom Hanks. Elvis Presley. Játra na cibulce. Punk. Punks not dead. Rock. Pop. Metal. Jazz. Folk. Country. Techno. Rock n roll. RnB. Blues. Soul. Rep. Rap. Rab. Rtutitka, solan drasličitý, drasloš, uhlec. Kouření škodí zdraví. SMS na Eurotel zdarma. SMS na T-Mobile zdarma. SMS na Vodafone zdarma. SMS zdarma. SMS. Zdarma. Jak být šťastný. Shrek. Tokio Hotel. Bill Kaulitz. Tom Kaulitz. Georg Listing. Gustav Schäfer.
FÁK TO FUNGUJE!!! TAK TO ZKUSTE XD sice šecko nemusí bejt pravda ale to už se neřeší XD tak hodně štěstí!

Ocenění za 3. bleskajdu

18. října 2008 v 21:12 | trix |  Bleskovky


GRATULUJU JENOM TAK DÁL ;)

Z pekla do ráje - 9. díl

18. října 2008 v 20:39 | Trix |  Z pekla do ráje
Z pekla do ráje 9.

Po krátké úvaze dojdu k názoru, že to hle bylo hoodně drzý. Takže se otočím na podpatku a chrastím si to dál zatímco on stojí uprostřed cesty a řehní se jak blbej opět svýmu vtipu. Haha...padám smíchy...blbá jak vypadáš.... pcheeeee
"Čekej ne?Byl vtip..." zavolá na mě ještě polomrtvej smíchy.Za chvilku mě na tom svým krámu dožene..
"Že ses neudělal.." zakroutím hlavou jakože je fakt blbej.
"Skoro."
Vypláznu na něj jazyk.
Erik si to ale nenechá líbit a vyplázne ho na mě taky. Protočím oči a nekomentuju to. Škodolibě se zakření a zeptá se kam to vlastně valím.
"No, do obchodu."
"Aha. A co budem kupovat?"
Zvednu obočí. "No newím, co budeš kupovat ty, ale já mám koupit mlíko, rohlíky a něco na obložený mísy."
"Tak to já si asi koupím lízátko."
"Cože?"
"Lízátko, takový to, co se dává do pusy. Je to sladký a barevný. Už víš?"
"Nejsem až TAK blbá!"
"Možná jen lehce mimo." Zakření se.
Ani neví jak moc je blízko pravdě. Zamračím se.
Zřejmě si toho všimne a rozhodne se dál nevopruzovat.
"Jaká je ta třídní?není lehce blbá?"
"Podle tebe je každej blbej ne?" vyjedu po něm ani newím proč. Asi protože smi tak připomene, co se odehrálo ráno ve třídě. Už jsme u obchodu, takže prudce otevřu dveře a rychle vklouznu do obchodu, abych neslyšela další jeho poznámku. Erik však nic říct nechtěl. V klídku si to na skejtu projíždí mezi regálama, dokud ho jedna ženská z personálu neupozorní, že v obchodě mi na tom neměl jezdit, aby něco neshodil. Ušklíbne sea dotčeně pronese: "Nejsem žádnej amatér!"
"To jistě ne," ošije se, "ale vážně by jste tu věc měl vzít radši do ruky."
Vyprskne...Dělám, že se nemůžu rozhodnout, jaký máslo mám vzít, ale sleduju konflikt.
"Chcete abych TO vzal do ruky? Vážně?," zakroutí hlavou, "Takový otevřeně nadržený prodavačky jsme ve Zlíně neměli, tak promiňte, že jsme se hned nepochopili..." usměje se andělsky, ale v očích mu blýská. Pak špičkou boty nadzvedne skejt a demonstrativně ho vezme do ruky. Zatímco co prodavačka vykuleně hledá slova, on ji tam nechá stát. a pomaličku (aby se nezkazil efekt) zamíří ke mně. Pobaveně se usměju. Parádně jí to ale natřel, bábě protivné důležité. On jen pokrčí rameny a vyfoukne velikou žvýkačkovou bublinu.
"Už mám všechno, můžem jít."
"Kde mají lízátka?"
Protočím panenky. Děcko.
"U pokladny."
"Fajn."
Zatímco prodavačka u pokladny mi markuje zboží. Erik nerozhodně civí na krabici plnou různých druhů lízátek. Zaplatím a netrpělivě se po něm otočím. Právě něco zběsile loví v té obrovské kupě. Nechápavě na něj zírám. On však spokojeně zamíří k pokladně, aby zaplatil 3 koruny. Hned za pokladnou nedočkavě roztrhne obal a vrazí si lízátko do pusy. Oh my gott. Tohle je sen. Najednou se zarazí a omluvně se usměje. Pak se otočí na podpatku a vrací se zpátky k té krabici. Ježišku snad nezjistil,že to je jiný oranžový lízátko než hledal...Položím lokty na odkládací stoleček a podepřu si hlavu. Erik za chvilku přijde a podá mi stejný oranžový lízátko jako má on.
"Eh...děkuju.."
"Tohle je nejlepší příchuť. Sorry, žes musela čekat, ale chtěl jsem vědět, jestli si to budeš taky myslet...No tak to rozbal přece..."
Teď se pro změnu rozchechtám já.
"Co je?"
"V životě jsem neviděla, takovýho nadšence."
Usměje se.
"No co..." a vyplázne na mě znovu jazyk. Pak se zahledí kamsi za mě a klukovsky mu zajiskří oči. Hodí prkno na zem a rychlostí blesku projede k východu, kde málem porazí přicházející rodinku. Ohlídnu se za sebe. Aha. Původcem jeho provokace je opět ta prodavačka. Výmluvně pokrčím rameny a zmizím podobně rychle jako Erik.
"Ukaž tu tašku."
"Dík, je to celkem těžký." Podám mu nákup. Zahraje, že se fakt prohnul a nechá ruku s nákupem skoro spadnout na zem.
"Pozor!" vyjeknu, vědoma vajíček uvnitř tašky.
Těsně nad zemí ruku prudce zarazí a zakření se na mě.
"Kde vůbec bydlíš?" zeptá se.
"No, naproti tobě v té bytovce."
"Fakt? To je bezwa. Už jsem se lekl, že tu PŘÍŠERNĚ těžkou tašku budu muset táhnout někam daleko."
"Jsi drzej." Oznámím mu.
"Jsi jak moje matka. To říká furt." Protočí jeho čokoládky.
"Řekl sis o to." Nehodlám mu přenechat poslední slovo.
"No jo, jsem nevěděl do čeho jdu..." Parchant.
Dohadujeme se až k našemu domu. Galantně mi vynese tašku až do patra. Mezitím, co hledám klíče, se doma rozdrnčí telefon. Bleskově odemknu a hrnu se ho zvednout, kdyby to byl otec....
"Franczová!" ohlásím se.
"Dobrý den, slečno. Tady poručík Karel Jitrnský. Jste dcera Antonína Francze a Heleny Franczové?" zeptá se mužský hlas.
"Ano, proč?"
"Mohla byste se dostavit na policejní stanici? Hned. Je to velmi naléhavé!"
Strnu..
"Co se stalo?" zeptám se zvyšujícím se zoufalstvím.
"Promiňte, slečno. Ale asi není úplně vhodné o tom hovořit po telefonu."
"CO SE SAKRA STALO?" zařvu do sluchátka. Erik vykulí oči (aha on je tu!).
"Uklidněte se slečno. Nemohu vám poskytnout informace dokud nedoložíte občanský průkaz nebo něco jiného, kde ověříme vaši totožnost. Proto se prosím dostavte co nejrychleji. Ptejte se na mě - poručík Karel Jit-...."
"DOPRDELE MĚ VŮBEC NEZAJÍMÁ VAŠE BLBÝ JMÉNO. CO JE S MÝMI RODIČI?!"
"Ehm ...slečno... to já...nemůžu...to je proti..předpisům..."
"OKAMŽITĚ MI ŘEKNĚTE CO JE SMÝMI RODIČI!" zaječím hystericky do sluchátka.
"Jsou mrtví!!! Měli autonehodu!!!" zařve na mě stejným tónem jako já na něj až se úplně leknu. Pak mi teprve dojde obsah jeho slov.
"Ne...to nemůže být pravda...to n-n-e...." nevěřícně třeštím oči před sebe.....
"Dostavte se sem, co nejdřív. Naschle."
Tut-tut-tut-tut-tut-tut-tut-tut-tut-tut-tut-tut-tut-tut-tut-tut-tut......
Svezu se po stěně na zem a sluchátko nechám spadnout na zem. Z očí mi začnou proudit slzy a v hlavě mi zní stále to samé...
TO NEMŮŽE BÝT PRAVDA!!!

BY NIKOL

Z pekla do ráje - 8 .díl

2. října 2008 v 20:52 | Trix |  Z pekla do ráje
Z pekla do ráje 8.
Konečně doma. Teď bych obvykle šla s Ninuškou ven. Asi bychom šly do pizzerky nebo někam na oběd, protože naše jídelna první den školy nevaří. Kdyby...
Crrrrrrrr, crrrrrrrr, crrrrrrrrrrr
"Franczová, haló?" představím se sluchátku...
"Nelo, to jsem já. Jen kontroluji jestli jsi doma. Skoč laskavě do obchodu pro rohlíky a máslo, jo? Matka ti vzkazuje, že na oběd si máš něco udělat. Vyzvednu ji okolo šesté v práci a přijedeme společně. Buď doma a udělej k večeři obložené mísy. Máme pro tebe novinku. Nezapomeň na ten nákup."
"Obložený mísy? My budem něco slavit, tati? Haló, tati???"
Tut-tut-tut-tut
Aha. Otec volá jenom, když něco potřebuje. Vychrlí tunu příkazů a zavěsí bez rozloučení. Klasika... že by se zajímal o to, jak mi je - nehrozí. Plácnu sebou na postel a vytáhnu z kapsy mobil. 10:52 - na oběd moc brzo, ale musím do toho obchodu... Vstanu z postele a hodlám se převléct. Cestou zavadím pohledem o zrcadlo a spatřím fakt úděsný stvoření s pomačkanými vlasy a zarudlýma očima od pláče. Změna plánu - nejdřív se sebou musím něco udělat. Hlavně mě tak nesmí vidět táta. To bych to zas schytala. A zvlášť když se něco slaví. Nevím co, ale obložené mísy jsou jeho oblíbený jídlo a musím je připravit vždycky, když se slaví cokoliv. Vykoupu se, vyfoukám si vlasy a nalíčím si černé kočičí linky. Obléknu se do širokých černých kalhot a černého trička se šněrováním. Další pohled směrem k zrcadlu už není šok. I když do černé barvy se neoblékám často a ani smutný lesklý pohled není u mě zvykem. S Ninou jsem se stále něčemu smály. Když Nina žila vždycky mě konejšila, když mě táta zbil a nikdy by nedovolila, abych si tohle tričko oblékla. Neměla černou ráda...
Civím do zrcadla a vzpomínám dobrou další půlhodinu. Z transu mě vyruší zavrnění mobilu.
JSEŠ DOBRÁ? ANDREA
NE
Odepíšu stručně a výstižně. Seberu ještě peněženku a klíče a zaprásknu dveře od bytu. Venku mě už podruhé překvapí nezvyklá zima a chladný vítr. Kruci. Opět nemám mikinu. Skřížím ruce na prsách, abych zabránila úniku tepla. Ne že by to nějak extra zabíralo... Znovu mi zavibruje mobil.
HM A BYLAS VE ŠKOLE?
MUSELA JSEM... vycvakám na klávesnici.
Jako obvykle si tu střihnu milionářskou čtvrtí. Nováčci pokračují v zabydlování. Z domu se ozývají rány jako z děla. Najednou se rozrazí vstupní dveře a z nich se vyřítí kluk na skejtu.
"Čus Nelo!" zařve a machrovsky přeskočí kupu krabic, která mu zavazí v cestě.
Překvapeně se zastavím a zírám na něj. Že bych měla přátele v TÉTO čtvrti?
"Kam razíš, takhle nalehko? Co je? Stalo se něco? Nebo co na mě zíráš jak na marťana?"
"No ehm ehhh....My se známe?" vykoktám a vůbec nevím, kam ho mám zařadit. Hnědý oči klukovsky svítí pod polodlouhým ležérně nagelovaným rozcuchem, ve kterým má blonďaté pramínky melíru. Popadne skejt do ruky a začne se chechtat.
"No to je gól. Vždyť spolu sedíme v lavici. Sedl jsem si k tobě. Ještě bylo místo vedle ty nafučený barbíny, ale nejsem sebevrah. Haha," završí vodopád slov smíchem svýmu vtipu.
"Aha." Poznamenám velmi chytře.
"No asi jsi nebyla úplně ve svý kůži. Ale tý třídní jsi to pěkně vosladila. My jsme se sem přistěhovali ze Zlína, víš. Já jsem ti to vlastně říkal, ale tys furt koukala do podlahy a jak tak vidím, nevíš vůbec nic z toho, co jsem ti líčil..."
"Hm, jo tak." wow perlím.
"Můžem to zkusit znovu," usměje se a napřáhne ke mě pravačku, "Erik."
"Nela." Opatrně chci stisknout jeho ruku pamatuje stále na nedávnou zkušenost s příšerným úchylákem. Je ale rychlejší, čapne mou ruku a přitáhne mě k sobě, načež mi vlepí pusu. Vyděšeně vytřeštím oči. No to jsem fakt nečekala.
"Jéé sorry, jestli ses lekla. Ta byla na přivítanou." Zazubí se.
"No to jsem se teda lekla....a ... no...už musím jít. Je celkem zima a já musím něco zařídit. Tak...tak se měj. Ahoj."
Otočím se k odchodu - stále v šoku. Možná ještě před týdnem bych se smála s ním a možná by mě to ani tak nezaskočilo. Ale to bylo před týdnem. Teď je to jiné.
"No dovol! Jakýpak ,ahoj'? Snad mi ukážeš město nebo aspoň kde je tu obchod. Nebo která tramvaj jede ke škole ne? To se mi snad zdá..." Zakroutí hlavou ale stále se usmívá. Praští skejtem na zem a pádluje ke mně, kde elegantně zabrzdí.
"Asi nejsi moc extrovertní typ, co?" nakloní hlavu ke straně a prohlíží si mě.
To svět neviděl. Takovýho drzouna...Namíchnu se
"Začínáš mě analyzovat?"
"Jen si vytvářím představu o tvojí povaze, Víš sedíme spolu v lavici a to je dost podstatná skutečnost. No abychom teda přešli k jádru věci, který předměty ti jdou?"
"Co?Cože?" Vykulím ne něj oči...
"No který předměty ti jdou a který se budu muset učit?" vysvětlí mi tónem jako by mluvil s těžce retardovanou osobou.
Navzdory všem okolnostem. Vyprsknu smíchy. To je poprvé...
"No řekla bych, že sis vsadil na špatnou kartu jsem totálně zabedněná na všechno." Přistoupím na jeho hru a začnu si z něj utahovat.
Nevěřícně na mě pohlédne.
"Ty jsi vážně tak blbá jak vypadáš???"
Ohromeně mu pohled vrátím. Co si to ...
Dvě čokoládky uprostřed obličeje se mu pobaveně zablýsknou. Pak to nevydrží a rozřehní se...
BY NIKOL

Bleskovka 3

2. října 2008 v 18:03 | Niky |  Bleskovky
1. Klikni dole na anketku
2. Jak se jmenuješ?
3. Zajímáš se o módu?
4. Kdo je tvůj vzor?
5. Napiš 10 módních značek
Děkuju za odpovědi...
ALE POZOR!
Odpovědi typu newím, nikdo, nic, nějaký, ničí apod. se neuznávají ;) :)
Vyhrávají první 3, kterým uznám odpovědi...
páčo vaše Trixie

Z pekla do ráje - 7.díl

2. října 2008 v 17:54 | Nikol |  Z pekla do ráje
Z pekla do ráje 7.
V šatně je nezvyklý ticho. Všichni TO asi ví. Vstoupím a všechny pohledy se nasměrují na mě. Oh jak příjemné. Nikdo nic neřekne. Všichni jen zírají, co udělám. Nebo spíš zírají, že mě vůbec vidí. Asi by nikdo nečekal, že po takovým šoku vůbec do školy přijdu. A taky na mě musí být báječnej pohled. Vypadám jak bezdomovec. Co jako kurva čekají? Že přednesu smuteční proslov? Vytočeně kecnu do lavice. Andrea tu není - jaké překvapení! Lenka přistoupí až k mojí lavici, kde sedím s hlavou zabodnutou do země, v očích se jí zračí nemilá povinnost. Pohlédnu na ni a znechuceně mávnu rukou. Ať se neobtěžuje.
Crrrrrrrr. Nepohnu se a stále čučím do země.
"Dobrý den. Zůstaňte sedět." (někdo tady snad vstává?)
"Zdrcující skutečnost o smrti Niny jistě všichni víte. Dovolte uctít její památku minutou ticha." Pokračuje dál jako by mluvila o rozvrhu na tento rok.
"Děkuji. A teď bych vám ráda představila vašeho nového spolužáka. Berte to jako vůli osudu. Pokud to řeknu škaredě jako náhradu za ztrátu Niny -"
"COŽE?," vyletím, "jako náhradu? Děláte si legraci,že? Ale není to moc vtipný. Niny byla osobnost, kterou nikdo nenahradí a vy tu o ní mluvíte jako o nějaké věci!" Vytrysknou mi slzy,ale dál probodávám profesorku nenávistným pohledem. KRÁVA!
"Možná bys mohla zůstat pár dní doma, Nelo, a vyrovnat se s touto nemilou skutečností. MY samozřejmě víme i o tom, co se stalo tobě. Možná bys opravdu MĚLA zůstat doma."
Nevěřícně vydechnu, zakroutím hlavou a znovu zajedu do lavice. Všimnu si ještě zamračeného pohledu kluka, co stojí vedle třídní. Pak opět zabodnu pohled zpátky do země. Nechápu jak někdo může být takový odporný stvoření. ,My samozřejmě všichni víme i o tom, co se stalo tobě.' No to je fakt uklidňující. Každej ví, že měl chtěl opíchat v parčíku nějakej odpornej nadrženej úchylák.
"Promiň, tak můžu?"
"Co?" trhnu sebou.
"Můžu si sem sednout? Máš tu volno?" Upírá na mě hnědé oči - jak se vůbec jmenuje? Vůbec jsem neposlouchala...
"Už jo, dokonce pak budeš působit jako náhrada věrohodněji!" Sjedu ho, i když ho vůbec neznám a ani si to nezaslouží. Kupodivu se usměje. A sedne si vedle mě. Jeho optimismus bych fakt chtěla mít.
Třídní blábolící snůšku nesmyslů vůbec neposlouchám a vzpomínám, jak jsem minulej rok tady seděla vedle Ninušky jako prvanda a škola mi připadala ve srovnání se základkou obrovská. Všechno bylo tak nové... Dnes tu sedím bez Niny a škola mi připadá jako noční můra. Každej se na mě dívá jak na exota. Možná vypadám tak hrozně jako bych sama umřela...
"Takže dnes vás už propouštím, děťátka. Pěkný den a nashledanou zítra." ševelí ta trubka jako by se nechumelilo.
Vystřelím ze třídy jako namydlenej blesk. Hlavně už být doma. Pryč. Pryč. Pryč...
Zatímco se zbytek třídy trousí do šatny, já si rychle nazouvám botky a přezůvky zakopávám pod lavičku. Spěchám tak, že se snažím všechny činnosti skloubit dohromady. Výsledný efekt je ten, že zakopnu o jednu ze svých bot a rozmáznu se jak dlouhá tak široká. Pár škodolibých jedinců pobaveně vyprskne. Hodím po nich vražednej pohled a vztekle si nazuju tu zatracenou škrpálu.
"Všechno v pohodě?" zeptá se Lenka. Zřejmě si chce letos hrát na samaritánku. Slyšela jsem, že o prázdninách to pěkně rozjížděla hned s několika klukama. Asi to chce kompenzovat nebo co.
"No ne, tomu nemůžu uvěřit. Ty vážně bydlíš hned vedle mě. To je báječné."
Ou bože, jak já tu barbínku nesnáším. Eliška spolu s kupou svých obdivovatelek se rozhodli novýho kluka pěkně přivítat. A určitě nebudu daleko od pravdy, že se vsadily, která ho dřív klofne. Dělají to vždycky, když se na obzoru objeví novej kluk.
Zvednu se ze země a projevím aspoň lehkou snahu se oprášit od prachu, kterýho je už první den školy v šatně požehnaně.
"Zdá se, že sis prázdniny vážně užila, Nelo. Dokonce vypadáš milionkrát líp než na konci roku. A na tvých vlasech jsem dnes mohla oči nechat. A to nemluvím o make-upu - opravdu okouzlující, nemám pravdu holky?" Eliška na mě zamrká a svýma ultra dlouhýma řasama málem způsobí vichřici. Ironický kecy na to jak vypadám si nemohla nechat ujít. A holky se tomu všechny hihňají jenom, aby jí dokázaly jak je ,ohromně' vtipná.
"Nechci ti rozmazat dokonalý stíny, ale jinak bych ti do toho tvýho zmalovanýho ksichtu plivla."
Kráva.
Otočím se na podpatku a vypochoduji z šatny stylem ,mám na sobě outfit od Roberta Cavalliho' s nosánkem pěkně navrch.
BY NIKOL