Život je boj, který můžeme prohrát!

Z pekla do ráje - 8 .díl

2. října 2008 v 20:52 | Trix |  Z pekla do ráje
Z pekla do ráje 8.
Konečně doma. Teď bych obvykle šla s Ninuškou ven. Asi bychom šly do pizzerky nebo někam na oběd, protože naše jídelna první den školy nevaří. Kdyby...
Crrrrrrrr, crrrrrrrr, crrrrrrrrrrr
"Franczová, haló?" představím se sluchátku...
"Nelo, to jsem já. Jen kontroluji jestli jsi doma. Skoč laskavě do obchodu pro rohlíky a máslo, jo? Matka ti vzkazuje, že na oběd si máš něco udělat. Vyzvednu ji okolo šesté v práci a přijedeme společně. Buď doma a udělej k večeři obložené mísy. Máme pro tebe novinku. Nezapomeň na ten nákup."
"Obložený mísy? My budem něco slavit, tati? Haló, tati???"
Tut-tut-tut-tut
Aha. Otec volá jenom, když něco potřebuje. Vychrlí tunu příkazů a zavěsí bez rozloučení. Klasika... že by se zajímal o to, jak mi je - nehrozí. Plácnu sebou na postel a vytáhnu z kapsy mobil. 10:52 - na oběd moc brzo, ale musím do toho obchodu... Vstanu z postele a hodlám se převléct. Cestou zavadím pohledem o zrcadlo a spatřím fakt úděsný stvoření s pomačkanými vlasy a zarudlýma očima od pláče. Změna plánu - nejdřív se sebou musím něco udělat. Hlavně mě tak nesmí vidět táta. To bych to zas schytala. A zvlášť když se něco slaví. Nevím co, ale obložené mísy jsou jeho oblíbený jídlo a musím je připravit vždycky, když se slaví cokoliv. Vykoupu se, vyfoukám si vlasy a nalíčím si černé kočičí linky. Obléknu se do širokých černých kalhot a černého trička se šněrováním. Další pohled směrem k zrcadlu už není šok. I když do černé barvy se neoblékám často a ani smutný lesklý pohled není u mě zvykem. S Ninou jsem se stále něčemu smály. Když Nina žila vždycky mě konejšila, když mě táta zbil a nikdy by nedovolila, abych si tohle tričko oblékla. Neměla černou ráda...
Civím do zrcadla a vzpomínám dobrou další půlhodinu. Z transu mě vyruší zavrnění mobilu.
JSEŠ DOBRÁ? ANDREA
NE
Odepíšu stručně a výstižně. Seberu ještě peněženku a klíče a zaprásknu dveře od bytu. Venku mě už podruhé překvapí nezvyklá zima a chladný vítr. Kruci. Opět nemám mikinu. Skřížím ruce na prsách, abych zabránila úniku tepla. Ne že by to nějak extra zabíralo... Znovu mi zavibruje mobil.
HM A BYLAS VE ŠKOLE?
MUSELA JSEM... vycvakám na klávesnici.
Jako obvykle si tu střihnu milionářskou čtvrtí. Nováčci pokračují v zabydlování. Z domu se ozývají rány jako z děla. Najednou se rozrazí vstupní dveře a z nich se vyřítí kluk na skejtu.
"Čus Nelo!" zařve a machrovsky přeskočí kupu krabic, která mu zavazí v cestě.
Překvapeně se zastavím a zírám na něj. Že bych měla přátele v TÉTO čtvrti?
"Kam razíš, takhle nalehko? Co je? Stalo se něco? Nebo co na mě zíráš jak na marťana?"
"No ehm ehhh....My se známe?" vykoktám a vůbec nevím, kam ho mám zařadit. Hnědý oči klukovsky svítí pod polodlouhým ležérně nagelovaným rozcuchem, ve kterým má blonďaté pramínky melíru. Popadne skejt do ruky a začne se chechtat.
"No to je gól. Vždyť spolu sedíme v lavici. Sedl jsem si k tobě. Ještě bylo místo vedle ty nafučený barbíny, ale nejsem sebevrah. Haha," završí vodopád slov smíchem svýmu vtipu.
"Aha." Poznamenám velmi chytře.
"No asi jsi nebyla úplně ve svý kůži. Ale tý třídní jsi to pěkně vosladila. My jsme se sem přistěhovali ze Zlína, víš. Já jsem ti to vlastně říkal, ale tys furt koukala do podlahy a jak tak vidím, nevíš vůbec nic z toho, co jsem ti líčil..."
"Hm, jo tak." wow perlím.
"Můžem to zkusit znovu," usměje se a napřáhne ke mě pravačku, "Erik."
"Nela." Opatrně chci stisknout jeho ruku pamatuje stále na nedávnou zkušenost s příšerným úchylákem. Je ale rychlejší, čapne mou ruku a přitáhne mě k sobě, načež mi vlepí pusu. Vyděšeně vytřeštím oči. No to jsem fakt nečekala.
"Jéé sorry, jestli ses lekla. Ta byla na přivítanou." Zazubí se.
"No to jsem se teda lekla....a ... no...už musím jít. Je celkem zima a já musím něco zařídit. Tak...tak se měj. Ahoj."
Otočím se k odchodu - stále v šoku. Možná ještě před týdnem bych se smála s ním a možná by mě to ani tak nezaskočilo. Ale to bylo před týdnem. Teď je to jiné.
"No dovol! Jakýpak ,ahoj'? Snad mi ukážeš město nebo aspoň kde je tu obchod. Nebo která tramvaj jede ke škole ne? To se mi snad zdá..." Zakroutí hlavou ale stále se usmívá. Praští skejtem na zem a pádluje ke mně, kde elegantně zabrzdí.
"Asi nejsi moc extrovertní typ, co?" nakloní hlavu ke straně a prohlíží si mě.
To svět neviděl. Takovýho drzouna...Namíchnu se
"Začínáš mě analyzovat?"
"Jen si vytvářím představu o tvojí povaze, Víš sedíme spolu v lavici a to je dost podstatná skutečnost. No abychom teda přešli k jádru věci, který předměty ti jdou?"
"Co?Cože?" Vykulím ne něj oči...
"No který předměty ti jdou a který se budu muset učit?" vysvětlí mi tónem jako by mluvil s těžce retardovanou osobou.
Navzdory všem okolnostem. Vyprsknu smíchy. To je poprvé...
"No řekla bych, že sis vsadil na špatnou kartu jsem totálně zabedněná na všechno." Přistoupím na jeho hru a začnu si z něj utahovat.
Nevěřícně na mě pohlédne.
"Ty jsi vážně tak blbá jak vypadáš???"
Ohromeně mu pohled vrátím. Co si to ...
Dvě čokoládky uprostřed obličeje se mu pobaveně zablýsknou. Pak to nevydrží a rozřehní se...
BY NIKOL
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Líbí se vám příběh Z pekla do ráje?

Ano 75% (15)
Ne 25% (5)

Komentáře

1 Máca Máca | Web | 3. října 2008 v 15:13 | Reagovat

Diplomek

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama