Život je boj, který můžeme prohrát!

Kam lidé nemohou

1. prosince 2008 v 20:46 | Trixinka |  Jednodílné
Neslyšnými krůčky se v kouzelném tichu prokousávám krajinou, rušena pouze ozvěnou vlastního dechu. Sem lidé nemohou! Tady je mi dobře ...
Zastavím se a rozhlédnu. Tu vidím stráně skryté pod barevným kobercem květin, tuhle zas obrysy modravých hor i táhlá úbočí, hnědá jako kožich medvěda, zaujmou mé oko. Zastavím se pohledem u nejvyššího hřebene. Odtud padá kolmo dolů přes černé balvany do zpěněného jezera bílá stuha vody. Na dně uplakaného oka se blyští zlatavý písek a břehy zdobí malé či velké polštářky mechu, mladé zámotky kapradin i dlouhá stébla rákosu, jež se rozmarně sklánějí nad hladinou, snažíce se zachytit svůj obraz jako v zrcadle. Jen někdy, když se otřepou zimou, stébla se lehce zachvějí. Nad vodopádem, kde vznáší se mlžný obláček oparu, velkolepě klene se i duha rozpolceně odrážející tisíce barev. Košaté listnáče, připomínající moudré starce, jejichž čela jsou rozbrázděna vráskami, si ševelivě našeptávají odpovědi na nevyřčené otázky. A vánek dál zpívá do míst nehybných. Pohrává si, skotačí, tančí a cuchá vlásky travin.
Hořící Apollónův vůz putuje po obloze a sluneční bůh své žhavé šípy vystřeluje do okolního světa. Běda však tomu beránkovi, který mu zkříží cestu každodenní pouti. Běda, běda. Rozohněný Apollón si pak zavolá na pomoc Dia. Společně všechny naducané drzé beránky vyženou. Na místo nich potáhnou oblohu temným suknem a studený nevlídný vítr rozvíří. Blesky budou trhat černou oblohu a obrovské kapky máčet krajinu až bude celá šedá,uplakaná a bude prosit o smilování. Modravé páry z temných lesů budou stoupat vstříc zrůžovělému nebi, na kterém nebude jediný beránek. Apollón pak spokojeně popluje dál. Vždyť je vládcem nebe!
Zasněně pozoruji okolní krásu. Jak moc se změní malebné obrazy, které mohu pozorovat okolo sebe, za půl roku, kdy se nohaté stromy za laskání padajícího listí převléknou do zimních kožíšků a slečna Zima rozsype cukřenku? Představím si, jak pochladne zurčící stuha vodopádu a při okrajích zamrzne v křišťálové šperky, jejichž zvonkohru dokáže rozeznít jen mráz. To bude teprve pohled. Tisíce vloček se ponese okolím a tichounkými hlásky budou zpívat svoje příběhy. Nebesa poklesnou a zešediví jako vlasy starce. I zkroutí se přetěžkané stromy pod tíhou bělostnou a své omrzlé končetiny skloní v úctě té nevinné nádheře.
Kouzlo této neposkvrněné, nedotčené, panenské krajiny je nezaměnitelně působivé, a proto se nikdy nikdo nedozví, kde je...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama